15. červenec 2015 | 02.11 |
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
Vím, že jste měli za námi dlouhou cestu, a tak bych vám chtěla vyprávět příběh, který se mi stal minulé léto. Nevím, jestli mi někdo z vás bude věřit, ale to, co vám teď povím je čistá pravda, žádný výmysl, ale beru na vědomí, že každý na to má svůj vlastní názor, tak tedy, začínáme. Jak již někteří z vás již ví, někdy na konci června jsme se konečně s mým dlouholetým přítelem rozhodli vzít. Po dokonalé svatbě jako z pohádky, kterou si přeje snad každá malá holčička na světě, jsme se odstěhovali sem, do domku u pobřeží, na Floridě. Protože nám nebylo ani 30let a kariéru v práci jsme neměli jistou, protože trh práce byl a dosud je nestálý, rozhodli jsme se ještě nemít děti. A tak jsme si po dlouhém zvažování všech pro a proti alespoň pořídili maličké černé koťátko, jen s jednou bílou pravou přední packou. Vybrali jsme mu jméno Aiko. Neptejte se proč, to sami netušíme, ale nějak se k němu prostě hodilo. Asi mezi deseti koťátky jsem si vybrala je jeho, protože mi připomínalo mě, ještě z dob dětství. Seděl sám v koutku a tvářil se, že je mu vše okolo lhostejné, ale přitom byl velmi, velmi vystrašený. Avšak při prvním pohledu na mě začal nahlas mňoukat, kroužit ocáskem a na tváři náznak úsměvu. Již od první chvíle bylo jasné, že z nás budou nejlepší kamarádi. Uběhlo sice jen pár dní, ale Aiko už byl se mnou i mým manželem nejlepší kamarád, i když je pravda, že více času trávil se mnou v ateliéru. Jeho však nejoblíbenější činnost byla hrát si s míčkem uprostřed obývacího pokoje někdy okolo jedné v noci, kde při tom nadělal opravdu dost hluku, neboť neustále narážel do nábytku, a mi tak nemohli spát, ale nevadilo nám to, byli jsme rádi, že je s námi. Po prvním měsíci soužití spolu, jsem musela já i manžel odjet na služební cestu, což by znamenalo, že by Aiko musel zůstat celé tři dny doma sám a to jsem nemohla dovolit. A tak jsem udělala svoji největší chybu v životě, a to tu, že jsem Aika dala do hotelu pro zvířata. Když jsem se za tři dny vrátila a Aika si vyzvedla, byl k nepoznání. I ty tři dny stačily k tomu, aby dost výrazně zhubl, byl dost špinavý a zapáchal. Samozřejmě jsem chtěla vysvětlení. Od pracovnice v hotelu jsem zjistila, že Aika napadl jeden starý, tlustý kocour a od té doby nebyla prý s Aikem žádná řeč. No jistě, že jsem byla vytočená, ale dělat s tím teď něco, už by bylo zbytečné. Po příjezdu domů jsem Aika okamžitě vykoupala, osušila, a dala k míčku v naději, že si po té době bude zase chtít hrát, ale on si jen lehl a nic nedělal, tehdy mě ještě nenapadlo, že by mohl být nějak nemocný. Avšak tohle se opakovalo i několik dní za sebou, a to už jsem o něj měla ohromný strach, protože tohle nebyl on. No a tak ho manžel vzal druhý den k veterináři. Když oba přijeli, měl pro mě pouze špatné zprávy. Jestli si pořád pamatujete na toho kocoura z hotelu, tak se zjistilo, že byl nakažený vzácnou nemocí, která se nedala zatím léčit a tuhle tu nemoc přenesl i na Aika. Byla jsem z toho velmi smutná, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát a chovat se tak, jak mě Aiko znal.
I on se začal zlepšovat, zase si hrál s míčkem a naplno si užíval života, což ale byli jen příznaky brzké smrti. Ale přiznám se, že jsem se tak moc snažila, až jsem jeho nemoc úplně vytěsnila z hlavy a vzpomněla si na ni až za pár týdnů, kdy Aiko zemřel. V té době jsem byla ze všeho v depresích. Manžel se mě sice snažil povzbuzovat, ale to k ničemu nevedlo. Tohle však tak není důležité, tak to vynecháme a posuneme se dál. Bylo už ke konci září, kdy se už pomalu začalo ochlazovat a já se postupně začala dostávat z depresí a smutku z jeho smrti. Jednoho večera jsem si šla jako obvykle lehnout, když v tom mě něco okolo jedné hodiny ráno vzbudilo. Pořádně jsem se zaposlouchala do noci. Chvíli bylo až ohlušující ticho a pak najednou: prásk a znovu, znovu a znovu. V první chvíli jsme si myslela, že je to manžel, ale ten poklidně spal vedle mě na posteli. Tak jsem tedy vstala a šla se podívat, co se děje. Opatrně jsem sešla schody a zamířila do kuchyně, tam však nikde nic. Tak jsem tedy sebrala odvahu a vstoupila do obývacího pokoje, a tam, k mému úžasu si uprostřed hrál s míčkem Aiko. "Ahoj Aiko, přišel jsi mě navštívit?" Věděla jsem, že už není živý, ale měla jsem z něj pocit bezpečí a lásky. Pak přišel ke mně, sedl si a sametovým hláskem zamňoukal. "Maminka tě má moc ráda a nikdy na tebe nezapomene." Aiko zase zamňoukal, otřel se mi o nohu, zavrněl, odešel ke dveřím, tam se na mě naposledy podíval a pak zmizel jako pára nad hrncem. Když jsem si šla zase lehnout, věděla jsem, že je tu pořád s námi a bude na nás dohlížet. Konečně jsem už necítila žádný smutek, dobře jsem totiž věděla, že mi tím přišel říct, že se má dobře, že o něj nemusím mít strach, bylo to vlastně jeho poslední rozloučení s tím, že na mě bude čekat. Tak to byl tedy můj příběh. Nevím, jestli tomu věříte nebo ne, ale jak už jsem řekla, každý na to máme svůj vlastní názor. Já osobně doufám, že to nebyl je pouhý sen, ale že se to opravdu stalo, abych, pak až nadejde můj čas, se znovu mohla setkat se všemi, které mám ráda a na které nikdy nezapomenu.
Zpět na hlavní stranu blogu
Doufám, že se budou líbit :3
