Povidky | Smutný příběh

Na tuhle povídku jsem strašně moc pyšná, nechci být nijak namyšlená, ale prostě sem na ni opravdu hrdá, protože díky ní jsem vyhrála soutěž a byla oceněna jako jedna z deseti nejlepších spisovatelů z celé ČR, tak doufám, že se bude líbit :3 ... Když na to teď vzpomínám, znovu a znovu se mi vrací slzy do očí. Není mi příjemné o tom hovořit, již několik let jsem si na to vlastně ani nevzpomněl. Nejlepší by snad bylo vzít to, dát na dno šuplíku, zaházet věcmi, ten zamknout a zahodit klíč, ale neudělám to, nikdy to neudělám, aspoň si tak připomínám, jak dokáží být lidé zlí, a jak dokáže celý svět dělat, že něco takového vůbec neexistuje, i když to vidí a slyší na každém rohu. Ale chtěli jste ten příběh slyšet, tak tedy... Tehdy mi bylo něco okolo 30, myslím, že asi 25let, ano, já vím, úplný mladík. Mohl jsem si naplno užívat života, ale ono né, já se musel dobrovolně přihlásit na misi do Afghánistánu, ale to víte, mladická nerozvážnost, kdo ale v mladém věku není blbej, že? Vzpomínám si, že když jsem byl ještě mladší, chodíval jsem přes plot a... ale promiňte, to jsem úplně odbočil, to není zajímavé, takže, kde jsem to... už vím. Byl jsem sice mladý, ale když nad tím tak přemýšlím, asi bych se rozhodl znovu úplně stejně. Byl už skoro konec války, a tak nás už nebylo tak moc třeba, proto náš oddíl v takovém parném slunečním odpoledne odpočíval u nedalekého města. Klid a mír nás hřály u srdce. Smáli jsme se, opalovali, dělali blbosti, prostě normální den normálních lidí. Avšak nikde nemáte napsáno, že když se dobře bavíte, že se nemusí něco pokazit. Uslyšeli jsme ránu, myslím, že to byli granáty, protože se jich ozvalo vzápětí hned několik dalších. Na nic jsme nečekali, vzali výbavy a vydali se co nejrychleji k oněm výbuchům. Po dorazení na místo, nebylo město k poznání, tam, kde před chvílí stály celé domy, byly najednou jen velké sutiny zdiva, ze všech stran jsme slyšeli lidské hlasy, jak nás prosí o pomoc, dětský smích byl ten tam, jen jejich pláč se rozléhal kolem. Na něco takového už jsme byli zvyklí, to, co však přišlo potom, každého z nás, až dodnes, poznamenalo. Tam, v rohu města, stáli oni, ti kteří všechno zapříčinili, namířili jsme na ně zbraně, bylo nám však divné, že s sebou nemají tentokráte, žádné zajatce, pak jsme si ho však všimli. Místo lidí si vzali našeho nejlepšího psa Ariho, přesněji řečeno, to, co z něj zbylo. Přímo před námi mu ostříhali všechnu srst, až mu byla vidět jen kůže, to však nebyl konec, ale teprve začátek. I když byl Ari vycvičen na takovéto akce, teď ale neměl šanci se bránit. Byl svázaný, z každé strany ho hlídali ti vrahouni, i čumák mu svázali nehezkými, starými provazy. Rozhodně jsme chtěli zasáhnout, avšak naráz my byli jako přikovaní, a navíc jich bylo více než nás, tak jsme jen tiše stáli a dívali se, jak to ubohé zvíře trpí. Nejhorší na nás teprve čekalo, vzali si železné trubky a začali jimi ubohého Ariho bíti, chudáček, na těle mu začali pomalu naskakovat krvavé modřiny. Oni však ještě stále neměli dost, aby ukojili své nenasytné choutky po smrti, bodli nebohého Ariho do boku, tak, aby hned nezemřel, ale aby co nejvíce trpěl. Měl jsem z toho slzy v očích. Naštěstí pak hned odjeli i s přiblblými úsměvy na tvářích a mi konečně mohli pomoci Arimu. "Nemůžu pro něj už nic udělat, je mi to tak líto, měl jsem ho rád a vím, že vy taky," řekl náš veterinář "musíme ho nechat uspat, aby už víc netrpěl." Avšak byla válka a léky k tomu potřebné nebyly moc k mání, aspoň ne v naší jednotce. "Léky nejsou, víte, co musíme udělat..." "Zastřelit ho? To přece nejde, jste lékař, musíte mu pomoci." "Já vím, že vy jste ho měl nejraději, ale já už mu pomoci nedokážu, zastřelení je nejlepší volba, aspoň v dané chvíli." "Já vím, omlouvám se, ale..." "Je mi jasné, dál nic říkat nemusíte, právě proto to musíte udělat vy." "Já vím, udělám to." "Dobrá." I když nikdo z nás nechtěl, my museli, nechtěli jsme, aby moc trpěl. Všichni věděli, že já ho měl nejraději, právě proto jsem to musel udělat já. Než jsem ho střelil, abych ukončil jeho trápení, naposledy jsem pohlédl do jeho sladkých, nevinných, hnědých očí, to, co jsem tam však viděl, jsem nečekal, já myslel, že se na mě bude dívat opovrženě, a že mě navždy zatratí. V jeho očích však byl jen výraz říkajíc, že mi odpouští, pak už jen rána a konec. Ticho. Pohřbili jsme ho se vší důstojností, jak se na takového věrného psa sluší. Tak, to byl můj příběh, já vám říkal, že je lepší ho nevyprávět, ale aspoň vidíte, jaký dokáže celý svět dělat, že nic takového vůbec není. Měli bychom si z toho vzít ponaučení, ale myslím, že to bude trvat ještě několik desítek let a mnoho generací, než se to vlastně uvědomíme. Avšak naděje pořád přežívá v aspoň těch pár mladých, kteří se snaží tenhle svět změnit.