Povidky | Láska z parku 5/5

Zááávěr :P Po měsíci *Pohled můj: Je tak báječné konečně vyjít ven z týhle tý nemocnice a nadechnout se čerstvého vzduchu a necítit žádnou dezinfekci. Konečně jsem měla pocit, jako by se mi vrátila duše a do žil se mi vlila nová naděje. Už je to skoro měsíc, co jsem ho neviděla a musím, říci, že se mi celkem ulevilo. Sakra! Úplně jsem zapomněla, že mám u nich ještě svoje věci, a že mi je nikdo nevyzvedl, no… tak tam prostě budu muset zajít, třeba tam nikdo nebude… Konečně jsem došla na místo, člověk by neřekl jak je to daleko, když si nebere taxíka. Zazvonila jsem na zvonek, Liam otevřel ani ne za pár vteřin, ale pro mě to najednou byla jako celá hodina. „To jsem rád, že tě vidím, asi si jdeš pro svoje věci, že?“ přivítal mě Liam hezky. „Ahoj, no jo jdu, jen prosím tě, je tu Harry, jestli jo, tak prosím, já se s ním nechci setkat.“ „Jo chápu tě, ale můžeš být v poho Harry tu není, vlastně od té doby, co odešel z tvého pokoje v nemocnici a chtěl být sám, jsme ho neviděli.“ „Moment, chceš mi říct, že už jste ho neviděli skoro měsíc?“ „No…Ehm… ne, neviděli.“ Najednou jako by se mi srdce zastavilo, kvůli MNĚ tu není, moment, proč mě to vlastně tak šokuje, není to moje starost a moje chyba, že tu není, tak proč mě to tak deptá? Najednou mě z myšlenek vytrhl Liam: „No s tím si nedělej starosti, my už si nějak poradíme, tašku máš nachystanou nahoře v pokoji, tak už si můžeš jen dobalit, a když budeš chtít, už nikdy s námi nemusíš mít nic společnýho.“ Sice se usmál, ale bylo vidět, jak ho to všechno trápí. „Dobře, ale teď zpátky k Harrymu, mám pocit, jako bych vám měla pomoct a že je to všechno moje chyba a navíc chci znát pravdu, je všechno co mi Harry v nemocnici řekl pravda?“ musela jsem znát pravdu, ať už byla jakákoli. Liam se musel pořádně nadechnou, tím mi hned bylo jasný, že mu to není příjemný, se mnou o tomhle mluvit. „Víš ano, všechno co Harry řekl, byla pravda, prostě jsme ho sprostě vyprovokovali, opravdu tě má moc rád a jestli budeš chtít, řeknou ti to kluci, každý z nich osobně znovu.“ „Ne to je dobrý, opravdu ti věřím Liame a jsem moc ráda, že jsme si to tak vyjasnili a teď ještě zpátky, vážně jste byli všude, kde by mohl být?“ „Ano úplně všude a vůbec nikde nebyl a nás už nenapadá, kde by tak mohl ještě být.“ Najednou jsem si uvědomila, že se začlo smrákat a právě v té chvíli mi to došlo. „Ne všude jste jistě nebyli, já vím, kde by mohl být, buď se vrátím s ním, nebo bez něj.“ „Nechceš, abychom….“ Už jsem ho nevnímala, dávno jsem totiž byla myšlenkami jinde… Když jsem konečně doběhla do parku, byla už tma, byla jsem celá udýchaná a těžko jsem popadal dech, ale teď to přece nemůžu vzdát. Šla jsem pomalu, až jsem došla k lavičce, na které jsem seděla celý ty dlouhý hodiny, než jsem se seznámila s Harrym, avšak na lavičce nikdo nebyl, co jsem si jen myslela? Že tu bude sedět celý měsíc a čekat na mě až sem doběhnu a budu ho žádat o odpuštění? Jenže to bylo jediný místo, které mě napadlo, že by tu mohl být. Když už jsem byla slabá na mysli a chtěla se vrátit zpátky, tu mě najednou někdo objal zezadu kolem pasu. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tu jsi.“ Otočila jsem se k postavě stojící za mnou, ano byl to on, nešlo to jinak, musela jsem ho obejmout, schoulit se v jeho teplém náručí a už nikdo ho nepustit. „Harry, moc se za všechno omlouvám, měl jsi pravdu a já ti nevěřila, jsem blbá, můžeš mi to odpustit?“ „No to bude záviste na tomhle…“ „Na čem přes…?“ Nedořekla jsem, v tu chvíli mě zrovna políbil a já cítila to hejno motýlků v mém břiše… „Na tomhle“ dořekl, usmál se a znovu mě láskyplně obejmul „Miluju tě Y/N a doufám, že s tebou budu moc strávit snad celou věčnost.“ *Pohled Harryho: Obejmul jsem ji. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tu jsi.“ Jen jsem to dořekl, otočila se ke mně čelem a taky mě pořádně obejmula. Vím, že pak ke mně mluvila, a myslím, že to bylo v tom smyslu, abych jí odpustil, ale za prvé jsem jí neměl co odpouštět a za druhé, jsem jí tak nějak nevnímal, jen jsem byl šťastný, že je tu zase se mnou, tam kde to všechno začalo. „No to bude záviste na tomhle…“ měl jsem v plánu ji políbit hned, ale nějak mi překazila plány. „Na čem přes…?“ Ale to nevadilo, takhle to bylo ještě krásnější, než stačila cokoliv doříct, políbil jsem ji v objetí a přitom cítil u sebe v břiše to hejno motýlu a u ní, jak se celá chvěje, ale bylo mi jasný, že to není zimou. „Na tomhle“ dořekl jsem tedy za ní a usmál se. „Miluju tě Y/N a doufám, že s tebou budu moc strávit snad celou věčnost.“ A hned potom mě pořádně obejmula. *Pohled můj: „Taky tě miluju, Harry Edwarde Stylesi. “ Pořádně jsem ho obejmula a v tom začal padat čistý, bílý sníh…